Sporto

01. Manifesto

Bou: Je hrozně těžký psát o svojí kapele, takže tenhle text napsal Aran, navočkovanej mejma kecama, který sme spolu o Sporto vedli při cestách na koncerty Aran Epochal. Já nebo Arab bychom ty věci, vo který nám de, asi nedokázali pojmenovat s takovym nadhledem. Tohle funguje.

Měli jsme několik verzí, úplně první byla od Dády, ale ta nám nakonec přišla jako takovej moc retro acid rock... nechávali jsme to dlouho ležet, až jsme dostali dokonce k akapela verzi a nakonec z toho vzniklo tohle. Dlouho jsme řešili, jestli je to dobrej votvírák, ale pak se ukázalo, že se to dá dát jenom na začátek nebo na konec a tam to stejně nejde, takže nebylo co řešit.

Baví mě ten dvojitej význam Clash/clash.

02. Revo

Bou: Arabův životopis bezmála v jedný větě. Měl jsem nahranou tu kytaru a pořád jsem nevěděl co s tim, zkoušel jsem různý věci a furt nic a pak mě napadlo zatáhnout do toho Líbu, kterýho sem jednou nad ránem v Krumlově slyšel hrát na piano, a krnovskýho draka Lelka, kterej je pro mě úplně nevyzpytatelnej kytarista. Líba to tim svym pianem posunul úplně někam jinam, v podstatě to na tom stojí a Lelek tam dává takovou nervózní náladu.

To že je to na druhym místě, že po minutovym našláplym manifestu následujou jenom ruchy, vymyslel Šampón. A maká to.

03. Chlápci

Bou: Přišlo nám bezvadný nechat tohle úplně postavený na akustickym zvuku, i když to mělo jakoby největší předpoklady aby to byla taneční pecka. Ten text je o tom jak usínáš u televize kde běžej události komentáře, a míchaj se ti ty impulzy z reálnýho světa do toho na druhym břehu. Míchaj se tam český politici a mexický drogový kartely, všichni společně v nuselský nonstop herně U kocoura.

04. Pandemia Sympatico

Šam: Základ tohodle treku vzniknul už snad v roce 2004. Přehrabovali sme se starejma věcma a todle páradně zapadlo do zvuku More.

Bou: Beat a ta elektro basa na začátku jsou nový, zbytek je pět let starej. Jenže jsme moc nevěděli co s tim, tak mě napadlo poslat to Lyrikovi, ať do toho něco narapuje, volný téma. Aniž by to věděl, tak napsal text o věcech, kterejch bysme se chtěli dotknout tak jako tak. Naší část textu jsem psal až podle toho Lyrikova. "Smějem se tomu, co prej je revoluční" - to mě napadlo, když jsem viděl reportáž o revoluční distribuci nový desky Wohnout.

05. Volám tě kovboji

Bou: Tohle jsem si zpíval, když jsem chodil z nemocnice, kde byl náš malej Prokop nejdřív na operaci a potom s nějakejma dalšíma komplikacema. Přišlo mi šílený, že ročnímu dítěti nemůžeš vysvětlit, jaktože je celej svět najednou špatně a že to bude zase dobrý.

06. V

Bou: První text, kterej jsem napsal asi po nějakejch třech nebo čtyřech letech od tý doby co jsme s Emems udělali Dort. Ty úvodní verše jsem v sobě nosil třeba dva roky, takže třeba ten feťáckej bárek co byl kousek od Synkáče už možná ani nefunguje... Bavila mě představa, že herny jsou jako předpeklí, taková přetlaková komora - tam fakt čas měří ten jackpot, protože vevnitř je to pořád stejný, v jakoukoliv hodinu, snad žádná nuselská herna nemá okna.

Byl jsem domluvenej se Shahinem z Ex Models, že do toho nahraje šílený kytarový sólo, ale nakonec mi přišlo že už je tam toho moc, tak jsem mu to ani neposílal.

07. To neni moje scéna

Bou: První verzi jsem nahrál někdy o vánocích, když jsem šel sám večer do zkušebny, pak mi to ale přišlo úplně na nic. Vrátil jsem se k tomu vlastně úplně náhodou a nahrál jsem to za dvacet minut celý znova. "Slyšim ty jména - to neni moje scéna" to mě napadlo, když jsem si přečet výroční anketu na blogu Pavla Klusáka, ale je to pochopitelně zobecněný - mimo jiný ta skladba reflektuje to, co jsem cejtil v tý první vlně zájmu o Sporto: dezinterpretaci, škatulkování, nepochopení. 

08. Cílek

Šam: Zaujatej hold městu, ve kterym žiju a ve kterym sme ještě nedávno se Sporto zkoušeli. Poskládaný střípky myšlenek a pocitů.

Bou: Tohle by mohlo snadno bejt úplně blbý, kdyby to nebylo tak upřímný a pravdivý - to z toho dělá strašně silnej text. Já jsem tam taky vyrost, ale můj vztah k tomu místu byl definovanej spíš heslem "Chudej kraj, chudej mrav", Šampón to tam ale má evidentně upřímně rád, takže dokáže ustát i takovejhle bezprostřední text. Asi by se slušelo vysvětlit ty pojmy: KO je Kostelec nad Černými lesy, PH je samozřejmě Praha a o Cílkovi vedeme debaty. Zatimco Arab tvrdí, že tim myslel klimatologa Václava Cílka, já jsem přesvědčenej, že radost by z něj měl Tomáš Cílek aka Tomske, kterej se vyznačuje tim, že kope za vesnici jménem Tábor.

09. Dva zuby

Šam: Původní verze byla mnohem rychlejší, ale furt nám připadalo, že to nejde dohromady s textem. Nakonec - těsně před masterem desky - přišel Bourek s touhle verzí a bylo to hned jasný.

Bou: Úplně první verze byla trochu jako The Hidden Cameras, pak se mi ale zdál sen, ve kterym jsem to rozsekal a dostalo to takovou divnou rnb náladu. To jsem zrealizoval (v Akropoli v šatně před koncertem Girls Against Boys), ale furt to nebylo vono - i když třeba na desce More Demos & Outtakes to bude zářit, hehe. Nakonec, jak řiká Arab, to tam překvapivě padlo.

Ten text naštěstí neni z mýho života, ani z mýho okolí. Příde mi neuvěřitelný, že někdo dokáže svojí holku/ženu mlátit a ještě neuvěřitelnější je ta lhostejnost kolem. Protože vždycky to někdo ví, ale nikdo většinou nic neudělá.

10. CDRW

Bou: Druhej náhodně nalezenej track z roku 2004, na kterym je vidět, jak se člověk léta pohybuje v kruhu hledání svýho ideálního zvuku. K tý původní verzi přibyl jenom beat, jinak jsem do toho vůbec nešahal. Prostříhaná kytara je z intra skladby Kriegswichtig od Point z alba Aquila Bert, což je pro mě osobně asi jedna ze tří nejdůležitějších českejch desek, takže je super, že se odkaz na to objevil právě na týhle desce. Ale bylo to jen taktak. Del, se kterym jsem se na nějaký spolupráci dohod už na podzim v Jihlavě, když jsme s PIO hráli společnej koncert, dostal tenhle track podobně jako Lyrik Pandemii: dělěj co chceš - akorát tady bylo načrtnutý nějaký téma. Jenže to nějak nebyl schopnej dodat, a už jsme to s Ondřejem masterovali, takže to vypadalo na deset tracků a konec. Naštěstí jsem tam měl všude přeházený polarity a tý práce s tim bylo docela dost a z jednoho dne se nám to protáhlo i na další dopoledne, a mezitim zavolal Del že to teda posílá. Večer jsem to připravil, Arab si ráno přivstal, nazpvíval to, a v půl osmý jsem to měl v mejlu a v deset jsem Ondřejovi v jáMoru pustil "ještě jednu věc na tu desku vole."

Naše část textu je inspirovaná cestou Sunshine z Tábora přes Ameriku až do Brna a pojednává o určitejch paranoidních pocitech, který asi míváš, když tě showbiznys odtrhne od reality, zvlášť když za sebou pálíš mosty, a taky o pomíjivosti těch věcí. Takže "nedělej biznys, dělěj hudbu", jak řiká Del. Neni to ale žádnej diss, jenom docela dobrej příběh, kterej se dal zobecnit. Susnhine jako kapela mě nezajímaj, to neni moje scéna.

Jinak PIO jsou fakt zajímavý, že dokázali projít takovym vývojem. Mě to nikdy moc nebavilo (a ani zpětně mě ty starší desky nebavěj) až do tý doby než loni natočili Interview - to je přesně deska, kterou máš potřebu koupil různejm lidem, protože tohle prostě musej mít. Taky jsem jich pár pořídil.

11. Temný síly

Šam: To je nostalgickej výlet do práznin 1998, kdy sme s Bourkem často jezdili do baru na vyžlovským koupališti. Byl to přesně ten věk, kdy ti patří celej svět, nemusíš řešit žádný problémy a  kašleš na všechny autority. Měli sme v plánu i účast Daniela Hůlky, ale nakonec se ho nepodařilo dohnat. Že prej přestal chodit do svý oblíbený vyžlovský hospody.

Bou: Ale ve skutečnosti jsme tenkrát pokřikovali před vilou Lucie Bílý, což je hned vedle tý Hůlkovy. Pak jsme chodili pěšky zpátky přes les a měli plány, který sahaj až týhle desce.