Sporto

Blog

Podivné priateľstvo XI - Brezno

29. 11. 2009
Tatranský pes ti jebe mamu tour! Mám desať prstou na ruke a každý z nich je faker, Rasťo, fáraj! Dva, osem, november, dva, dve nuly a mrtvá děvina. Ak na to máš, nech sa páči, okamžitě čitaj tu. Kapitola jedenáctá a poslední, ve které proběhne detox a vzápětí intox a následkem špica výkonu hlavnej skupiny došlo takmer k úrazu.

Ze saténovejch prachovejch peřin penzionu Ambiente se vstávalo hodně těžko, ale že sem zájezdový manažer najchorejší v hre, tak jsem pre svojich chlapcov šel ven raňajky koupit. Totální masaker, švédský stoly se prohejbaly, debili iba čučali ako besný. Do toho jsme si pustili v telke megafilm Velký bazar a ráno bylo ozaji popiči.

Odjebali nás ve dvanáct, což znamenalo mraky času, tak jsme se vypravili do Vysokejch Tater na kratší detoxikační procházku. První zastávka byla v Tatranskej Lomnici, s původnim plánem vyjet lanovkou na Skalnaté pleso a tam čumět (bylo by to super, protože všude byla taková hmla, že jsme vůbec žádný hory neviděli, i když jsme stáli přímo pod nima), jenže lanouka bola v odstáuke, čisto mrtvá sezóna. Naštěstí jsme my debili našli okamžitě prázdnej kočárek z osumdesátejch let, kterej nám spříjemnil chvíle pod Lomnickým štítem a Kluka inspiroval k úvahám o tom, že by měl děti (to se mu pak vracelo ještě zbytek dne).

Plán B byl jet do Smokouca a vyjet si zubačkou hore do kopca. To klaplo, krásná tatranská kopie petřínský lanovky s úplně brutálně vykosenou krajinou dookola, čistá bombardácia, žádný stromy, krušný hory hadr. Že prej pozůstatek vichřice před pár rokama, hodně slušný. Vyjeli jsme na oný, Hrebienok, pochopitelně mlha jak kokot koňský, nejkratší vejlet byl na studenovodské vodopády, tak zme okamžitě šli. Voda, kamení, dobrý, velký jak kráva. Důležitý je říct, že Lyrik si sebou na turné nevzal spacák, ale zato si zabalil pohorky a větrouku, který samozřejmě v horách užil jak svině.

Sjeli sme zase dole, dali jsme polívku a langoše a drbli to do Popradu, kde jsme čuměli v bufetu v Tesku, až už bylo fakt pozdě a nejvyšší čas pálit do piče. Přes drbnuté Nízké (čo vám jebe, vůbec nebyly) Tatry jsme si to šinuli pomalu jako blázon, vzpomínali na partizánou a jiné oné a už tu bolo Brezno. Stejný jako před sto lety, kdy tam Emems vládli. Super zvukár, všichni milý, neni prablém. Po zvukouce dorazil Maroš Pavúk, majitel promotér, a já jsem s nim jel na ubikaci do hokejové arény (a pak ještě do Teska koupit nějaký zásoby na večer). Kecali jsme o tom jak prohrál soud se slovenskou Osou, bezva chlápek.

Když jsme se vrátili, tak už na pódiu dával local support chlápek co si řiká Lopatamakaj, dancehall-rap-dub se slovenskejma roots, úplně super magor ve fajnový zelený kombinéze. Po něm išli zme Lyrik a Epik, čistý hardcore rap. Jelly Belly jednoznačně nejlepší ze všech tří konciků, super zvuk, skvělej výkon. A Sporto? Čo vám jebe? Lidi úplně piči, vyvrcholilo to stagedivingem, chalan jebnul ze dvou metrů na gebulu při Manifesto a upad do bezvědomí. Naštěstí ho vzkřísili za chvíli a tak jsme za skandování "Žije! Žije! Žije! Žije! Žije!" a potom eště "Chodí! Chodí! Chodí!" přidávali všechno, co jsme uměli, i ňáký Bonusy. A pak se rozjela žúrka tak jak si jí z Bombury pamatuju, dlouho sem neviděl tolik vožralejch lidí že nemohli chodit a to jsme ve tři odcházeli v nejlepšim. Lyrik sa dal úplně dole, rozjížděl mocnou svůdnickou kartu a kecy měl, že jsem ho málem napad. Naštěstí nádoba mojí trpělivosti a shovívavosti je bezedná, což ze mě dělá nejlepšího zájezdovýho manažéra. (S malym okýnkem do budoucnosti: Lyrik se ráno probudil a byla mu malá postel, tak kouká a helemese, je to Klukova. Podivné priateľstvo, že vraj no homo). Na ráno byl naplánovanej odjezd v 8, takže jsem šel spát, ale ještě jsme s Dadanem na pokoji starejch psů nějak kecali, až jsme usli v půlce věty.

Turné sa skončilo, všeci prežili. Sporto najchorejší v hre, prasačia chripka nula bodou, more!

Bou.